Před časem jsme s partou kamarádů domluvili, že bychom společně vyrazili před Vánoci na Sněžku. Dlouho jsme se nemohli domluvit. Pět chlapů, pět rodin – jen těžko se hledá společný termín a když se domluví, počasí výlet zhatí. Nakonec se zadařilo a my vyrazili v úterý 1. prosince směr Pomezní Boudy odkud jsme plánovali vyrazit po modré hřebenovce na Sněžku.
Předpověď počasí slibovala noční sněžení následované ranními mlhami, které měl během dne rozfoukat nárazový vítr. To rozhodně nebyla ideální předpověď na túru na nejvyšší horu Česka, natož s foťákem v ruce. V předvečer výletu jsem tak přemýšlel, zda má cenu vůbec balit zrcadlovku, nebo jestli mně nebude stačit malý kompaktní foťák. Nakonec vyhrála zrcadlovka i za cenu určitého nepohodlí a nemožnosti sbalit si více jídla a píti na celý den. Co když ale předpověď nevyjde a já budu mít s sebou obyčejný kompakt, nebude to škoda?
Ráno jsme s kamarády vyrazili z mých rodných Pardubic směr Pomezní Boudy. "Pomezky" nás uvítaly čerstvým sněhem a mraky táhnoucí se po vršcích kopců. Předpověď nelhala. V tu chvíli mně prolétlo hlavou, že jsem měl nechat zrcadlovku doma a místo ní si přibalit svačinu navíc.
Zahnal jsem myšlenky, sbalil se a zanedlouho se s partou brodil v čerstvém sněhu směr Sněžka. Říkal jsem si, že si túru užiju a přinejhorším přivezu několik fotek zimních "náladovek". Jak jsme se blížili ke Sněžce, počasí se začalo zlepšovat. Na úpatí Sněžky – kdesi pod vrcholem Svorové hory – už Krkonoše ukázaly svoji krásu. Pod nohama křupal sníh, nad hlavou sluníčko, bezvětří a pod námi nekonečné moře inverze. Naprostá nádhera. Ten den se Krkonoše ukázaly v nesmírné kráse a já v tu chvíli ani na minutu nelitoval, že jsem se táhl s těžkou zrcadlovkou na krku.
